Dneska jsem se náhodou pracovně dostal za spolumajitelem firmy, která prodává tzv. Sedmimílové boty. Při rozhovoru přišla řeč i na téma jak se rychle pohybovat a nakonec jsem měl možnost si tuto adrenalinovou zábavu vyzkoušet, tedy adrenalinu sem si moc neužil. První pokusy jak se vlastně na tyto skákací boty připásat a násladně postavit byl zážitek sám o sobě, ale celkem zajímavý pocit je když “stojíte” a koukáte na svět z takové výšky, pružina Vás totiž přizvedne o asi 45cm 
Při první zkoušce jsem byl veden doslova za ručičku, ale slovy klasika: “Pár cviků a člověk se do toho dostane” 
Sice jsem se nepohyboval hodně jistě, ale chodit a lehce popobíhat už mi šlo. Na nějaké skákání a parádičky to tedy rozhodně nebylo, ale dokonce se mi i podařilo vydržet stát na místě a nespadnout, asi již vím, co budu chtít k narozenimám…
Pokud máte někdo zájem mrkněte na stránky: http://www.7milovky.cz a tam se dozvíte vše co potřebujete vědět.
Určitě jste už někdy řešili, jak se podělit se svý kamarády, příbuznými a přáteli o fotky z dovolených, oslav a jiných význámných i nevýznamných akcí
Já už to samozřejmně mám vyřešené, když mám vlastní stránky a u nich galerii fotek :-) Ale spousta jiných lidí tuto možnost nemá a z tohoto důvodu jsem vytvořil stránky Úschovna fotek, kam si každý kdo se zaregistruje může nahrát svoje fotky a podělit se o ně s ostatními uživateli internetu.
Co úschovna umožňuje:
- nahrávat soubory až do velikosti 6500kB
- maximální rozlišení fotografií je 2450pixelů (větší fotky budou automaticky zmenšeny)
- nahrávání krátkých videí ve formátu avi, mov, mpg
- přehledné dělení fotek do kategorií
- možnost hodnocení fotografií
- vkládání komentářů k jednotlivým souborům
Maximální prostor pro jednoho uživatele je zatím 140MB, do budoucna počítám s navýšením, podle zájmu a požadavků zájemců o vystavení svých amatérských fotografií
Pokud máte tedy zájem o zveřejnění svých fotek tak vstupte do Úschovny fotek
Před 50. lety dne 4. října 1957 poprvé člověk vystřelil umělé těleso do vesmíru. Povedlo se to soudruhům v SSSR, čímž dost vytřeli svému americkému protějšku zrak. Po této akci se ale v USA rychle probudil další výzkum a po pár letech začalo Rusko za USA ve výzkumu vesmíru zaostávat.
První umělá družice Sputnik 1 byla složená ze dvou polokoulí, vyrobených z hliníkové slitiny, která byla hermeticky uzavřena a ve vnitř se nacházely chemické baterie dva vysílače, které se střídaly ve vysílání, chlazení a čidla teploty a tlaku. Vysílače signál v intervalech od 0,2 do 0,6 sekundy. Nic jiného vlastne družice nedělala, “pouze” letěla a pípala
Pomocí vysílaného signálu se zkoumaly vlastnosti zemské Ionosféry, ale tím si nejsem uplně jistý a američani se prý pokoušely signál dekodovat, jestli neobsahuje nějake špionské informace (což tedy neobsahoval)
Po úspěšném vyzkoušení Sputniku 1, byl dne 3. 11. 1957 (tedy poměrně rychle) vypuštěna další družice se světoznámým psem - Lajkou. Družice již nesla, systém regenerace vzduchu a zásobu potravin, s návratem na zem se ovšem nepočítalo. 
Možná by nebylo špatné někde vyzkoumat, s kolika “pokusnými objekty” před Gagarinem byl proveden test bez možnosti návratu zpět na zem…
A ještě taková perlička na závěr, SSSR tajilo místo, kde vznik kosmodrom odkud byl vystřelen Sputnik. Ale českým vědců se prý pomocí jednoduché metody za použití globusu a provázku podařilo vypočítat, správnou polohu v startu v Kazašské stepi u města Tjuratam a ne na místě vzdáleném cca 300 km, kde leží město jménem Bajkonur.
Před začátkem školního roku jsme navštívili s klukama letiště v Chebu, kde se konal leteckýden. Počasí nám moc nepřálo, než jsme tam přijeli pršelo a všude bylo bahno
Naštestí, pak již nepršelo a tak naše kochání letadly a vrtulníky proběhlo v pohodě. Viděli jsme ukázku útvaru rychlého nasazení při výsadku z vrtulníku, vrcholnou leteckou akrobacii a co se mě osobně nejvíce líbilo komponované představení Leteckého cirkusu s příběhem z první světové války.
Na ploše letiště byla vystavena historická letadla, která se předváděla i při vystoupení Leteckého cirkusu, dále nad letištěm prolétly proudová letadla Delfín a Albatros L-39 (první soukromý proudový letoun v ČR).
V areálu letiště byla vystavena také vojenská technika, z té mě nejvíce zaujal obojživelník německé výroby
Zde můžete vidět fotky letadel, která jsem nafotil já: Letecký den Cheb a pokud Vám to bude málo, zde je odkaz na stránky Letiště Cheb a jejich fotogalerii
Letošní dovolená, byla jako první společná dovolená u moře, zatím jsme u moře byli každý zvlášť (tedy až na Vojtu) a letos poprvé dohromady.
Dovolenou jsem objednal přes internet, ale všechno klaplo pěkně, naštěstí…
Na dovolenou jsme se vypravili v patek v osm hodin, po mohutných několik dnů trvajících přípravách, kdy jsem byl rád že máme kombíka a že nemáme piáno, jsme v klidu vyrazili. Počasí bylo na cestu jak stvořené, celou dobu pršelo, takže jsem byl nucený jet přes Německo pomalu a nešlo žádný čas nahnat. Ale jinak cesta probíhala celkem v pohodě, sice pomalu, ale v klidu. Dokonce jsem i zvládl koupit na hranicich s Rakouskem dálniční známku
V Rakousku jsme jeli za stáleho mrholení a proklínal jsem, ze platím dálniční známku za dálnici, po které se dá jet jenom 110km/h.
Po zastávce u benzínky na doplnění nádrže, jsem se rozhodl že si zdřímnu. Optimisticky jsem si nařídil mobil na hodinu spánku, během té doby mě Vojta v pravidelných intervalech budil otázkou: “Kdy už pojedeme?”, popřípadě, “Kdy už budeme u moře?”. Tak nakonec sme se přeskládali a rozhodli se přenocovat až do rána
Moje ranní probuzení obstaral pro změnu Marek, probudil mě tím, že po mě pořád lezl a u toho si povídal: ” To jsou hory! To jsou ale kopce!”, pomyslel jsem si co blbne, že si hraje na mojí zkroucené postavě na horolezce, ale když jsem konečně otevřel oči, pochopil jsem, že obdivoval to skvělé panorama Alpských vrcholů kolem parkoviště Na fotkách to sice tak nevynikne, ale bylo to fantastické probuzení!
Jako pracovník v oboru, jsem musel navíc ocenit způsob provedení linky VN ve stráních těch hor
Další cesta již probíhala v klidu a tím, že jsme vyrazili poměrně brzo zase na cestu, tak jsme minuli většinu kolon. Po průjezdu tunelem St. Michel, nás v Itálii ještě překvapila řeka Tagliamento, která byla až kýčovitě modrá, kdybych to viděl na obrázcích, řekl bych, že je to doupravované Stejně tak, mi přišly neuvěřitelně umělé okolní vesničky, skoro jsem čekal, kde na mě vykouknou doktor z hor 
Další cesta až na konec italské dálnice, kde se stálo v koloně proběhla v pohodě, než od nás vybrali mýtné tak jsme stáli v koloně skoro hodinu a zbytek cesty přes Slovinsko až do Kanegry proběhnul rychlostí cca 10km/h
Po ubytování v bungalovu nás dohnal déšť a tak jsme první den šli na večeři s deštníkem a kluci v pláštěnkách
Naštěstí po zbytek dní již bylo krásně hezky a teplo. Ještě ten den jsem, zatímco Lenka vybalovala, vyrazil s klulkama porozhlédnout se po areálu a museli jsme ochutnat, zda je moře dostatečně slané, bylo prý až moc
Následující dny tedy byly zaměřeny na odpočinek u moře, po prvních nesmělých krůčkách do moře, začali kluci plavání milovat a skoro je nešlo dostat z vody, došlo to tak daleko, že když jsme nebyli odpoledne u moře, museli se kluci alespoň před večeří nebo po večeři nachvilku v moři vyblbnout
Samozřejmně jsme nestrávili celou dovolenou na pláži, to bych se asi ukousal nudou, i když jsme tedy s klukama ve vodě dost řádili naší první zastávkou byl Umag. Malé přímořské městečko, ale pěkné. Hlavně původní středověká část, kterou jsme si prošli, prý je Umag proslavený množstvím tenisových kurtů, ale to nedokážu ocenit.
Umag - krátké video
V Umagu (ale i ostatních místech), se kluci vyblbli na spoustě různých prolézaček a houpaček. nejvíce originální mi přišla hromadná, rodinná, houpačka ryba, která byla v Umagu u parkoviště.
Další z navštívených měst byla Poreč. mě osobně se velmi líbila, ale kluky chození v pěkných středověkých uličkách, mezi krásnými starobylými domy moc nenadchlo. Ale opět je zaujali prolézačky. V Poreči jsme i poobědvali. Mareček si společně se mnou dal chobotničky a kupodivu se do nich pustil s vervou a jeste si delal srandu, jak ho ty chapadelka lechtají
Po celodenním chození po Poreči, jsme se šli osvěžit na místní pláž. Pláž je to hezká, stromy sahají skoro až k moři a pohled na město, které se rozkládá na druhé straně zátoky je pěkný. Koupání ve vodě celkem zklamalo, voda byla plná chaluh a nejspíš kvůli velkému množství lidí dost špinavá. Po utření do čisté bílé osušky, by se skoro nedalo tomu hnědému hadru říkat osuška. O to více jsme potom ocenily čistotu a kvalitu pláží v Kanegře. Krátké video z Poreče, kde zahlédnete Lenku, a pár záběrů z města
Poreč - pár záběrů, hlavně na lodě
Poslední výlet byl do jeskyně nebo spíš propasti - Jama Baredine. Jeskyně se nachází severovýchodně od Poreče a je celkem hluboká cca 130m, prohlídková trasa vede do hloubky asi 60m, ale i to je dost. Cesta do hlubin jeskyně je pro malé děti celkem nebezpečná. Speciálně v případě, když nezodpovědný rodič zapomene svým synům sundat sluneční brejličky :-D.
Krápníková výzdoba je zajímavá, je totiž barvená dočervena přítomnými oxidy železa a při prosvícení baterkou krápníky vytváří zajímavé efekty. Na dně jeskyně se nachází krápník v podobě postavy, místní jí říkají sněhulák. Dále se zde v jezírku nachází místní kuriozita - Macarát Jeskynní. Žije v úplné tmě ve zdejším jezírku (a nejen tam), prý dorůstá délky až 35 cm. Mě osobně přišel ten tvor v jezírku skoro jako umělý V jeskyni bylo zakázáno fotit s bleskem, takže fotky se opravdu nepovedly. A záběry z videokamery taky nejsou moc kvalitní, ostření moc dobře nefungovalo. Pár rad pro prohlídku jeskyně - pro malé děti ta prohlídka moc vhodná není, sestup po kluzkých a úzkých schodech je opravdu nebezpečný. A také se teple obléknětě, v jeskyni je celoročně okolo 14 stupňů. Pokud se však v prohlídce odhodláte, odměnou Vám bude krásná krápníková výzdoba a také jedinečný pocit, když budete na úzké lávce stát nad cca 40 metrovou propastí.
Jama Baredine - krápníková výzdoba
Cesta zpět, která se odehrávala v sobotu od desíti hodin ráno, byla v první části klidná a já si říkal, že když to takhle půjde dál, jsme kolem 5té hodiny odpoledne doma. Po přejezdu italsko-rakouské hranice, se cesta změnila v popojíždění v koloně. Skoro bych mohl napsat publikaci “Po rakouské dálnici - krok za krokem” :-), v jedné chvíli, kdy celá kolona stála, dokonce pár Holanďanů vytáhlo míč s chtěli si zahrát fotbal V koloně jsme strávili asi 4,5 hodiny, po průjezdu tunelem St. Michel, kolona najednou zmizela a další cesta byla po volné dálnici. Poté jsem jenom zabloudil v Mnichově, protože jsem sjel z dálničního obchvatu. Před Regensburgem byla uzavřená dálnice, bez vyznačené objízdné trasy. Tak jsem po cca 20 km hledání trasy přijel do stejného místa, kde jsem dálnici opustil :-).
Fotky z dovolené naleznete v galerii Chorvatsko - dovolená